Nejistota je v současnosti to, co hýbe světem. Bohužel. Nepůsobí to negativně na psychiku jen dospělých, ale již také našich dětí. Všem nám totiž dochází energie i nápady, jak se vymanit ze soustavného stresu. A je to vůbec v rámci prožitků dneška možné? Děti se nudí, dospělí se hádají a šílí, vztahy krachují. Věnujme se tedy tomu, co můžeme ovlivnit a s dětmi komunikujme otevřeně a pravdivě.
Únava dětí
Podzimní vlna pandemie se vleče a je unavující. Už si neděláme iluze, že situaci rychle zvládneme, když zůstaneme doma. Teď už si připouštíme, že to může trvat dlouho, nemáme před sebou perspektivu teplých letních dní, kdy si odpočineme od práce i od starostí. Podobně unavené jsou i děti. Na jaře to bylo především dobrodružství. Kdo z nás v dětství o tom nesnil, o dvou letech prázdnin, kdy nebudeme muset brzy vstávat, budeme mít čas si hrát, běhat venku, číst si či pařit hry na počítači (U nás třeba koukat na televizi, her moc nebylo a počítače v rodinách minimálně.). Podzimní zavření škol znamenalo mnohem menší senzaci. Děti jsou odloučeny od přátel, mají doma jen mámu či tátu, kteří je nutí jen poslouchat a vzdělávat se, a ještě k tomu ta "skvělá" distanční výuka a nemoci se dostat ven. A všude kolem panující nervozita a strach z budoucího. Jak z toho ven?
Atmosféra
Důležitá je atmosféra v rodině. Dle psycholožky Lucie Kotkové zvládají náročné situace děti ve funkční rodině, kde panuje dobrá nálada a členové rodiny mají spolu hezké vztahy. Tam, kde se dítě cítí z nějakého důvodu ohroženo (např. hádkami, napětím, které je trvalé), bývá situace o to náročnější, že si dítě nemůže jít od takové atmosféry „odpočinout“ do školy či do kroužku. Paradoxně dobře zvládají karanténu děti ve střídavé péči, protože změna prostředí bývá v tomto období spíše vítána. Ovšem jen za předpokladu, že oba rodiče mají na situaci stejný názor, pokud nikoliv, je dítě zmatené. A rozhodně ho to více posouvá k úzkostným vztahům.
Povolme průchod emocím
U sebe i u dětí bychom si v první řadě měli dovolit uvědomit a prožít emoce, které přicházejí, včetně těch negativních. Smutek, strach, vztek, bezmoc, úzkost jsou dle psycholožky Kotkové přirozenou odpovědí na prožívanou situaci. "Patří k nám, i když je odmítáme. Zkusme je nepotlačovat, nesnažit se je „přepnout“. Uvědomit si je, pojmenovat je, prožít je – je to klíč k zdravému prožívání. Děti se učí nápodobou a zejména v tomto období je potřeba naučit je, že emoce k životu patří. Pokud se jim budeme vyhýbat, doběhnou nás v nevhodné situaci," upozorňuje psycholožka.
Nyní a teď
Děti víc než my žijí přítomností. Čím jsou menší, tím víc to pro ně platí. Možná bychom se to od nich v této době měli naučit. "V moderní psychologii se dnes často hovoří o všímavosti. Všímat si toho, co právě dělám, prožívám, pociťuji." Právě teď, v této chvíli. Nezaobírat se minulostí, kterou už nemám možnost změnit, ani budoucností, kterou zatím nemám šanci ovlivnit. Žijme tady a teď a touto chvílí. Buďme pro děti oporou a komunikujme o svých pocitech. Zkusme s nimi prožít i ten smutek, který v nich panuje, ano i v dětech. Ale radujme se zase s nimi z každé milé maličkosti, kterých je stále kolem nás dost. Jen tak můžeme vyhrát ten nerovný boj se stresem a úzkostí. A děti by měly žít šťastně a bez nich. Zdroj: Kotková, L.: Nejsme superhrdinové
Přečtěte si také článek o
separační úzkosti u batolat
